Tvrdá realita

Zima

11. prosince 2010 v 21:03 | Faith
...

Chtěla bych si vzpomenout na dobu, kdy jsem si řikala, jak to všechno bude úžasné. Jak až budu velká, budu jako někdo, kdo má všechno, co si kdy přál. Říká se, že děti jsou naivní. Ale ty děti dost často vidí věci, které dospělí nevidí ani neslyší. S tím jak všechno dneska vypadá, je to zvláštní.

Facebooková doba, takhle tomu můžem řikat. Doba, kde prostě jsme všichni (nebo dobrá většina) připojená na Fb a snažíme se bavit se s lidmi, psát statusy, komentovat fotky, vkládat videa. Bej prostě online. Jsem ráda, že když jsem se narodila a hodně hodně let potom ještě Facebook nebyl. Prostě jsem mohla chodit ven, mohla jsem se smát kravinám a neřikat si: "Tak to si zapamatuju, abych si to dala do status." Žádnej fejsbůk, žádný vysedávání u kompu. Jenom nadávaní na zasraný počasí. (protože, když bylo hnusný, tak jsem nemohla ven..ach jo)
Starý lidi nad tim kroutěj hlavou, nechápu to. Nechápu je. Kdybych žila tak dlouho, zajímalo by mě, co je novýho ve světě, i kdyby mi to nešlo na mozek. Chtěla bych vědět, co je ten internet, a co je to vůbec počítač. Ale většina staroušků se na to tak nedívá. Jejich zaseknutí v čase.

Vlastně je tenhle článěk jenom takovym přemýšlením nahlas. Ale komu by to vadilo?
Soubor myšlenek nezařaditelných.
Je to smutný, když se otočíte a nic nevidíte. Žádnou minulost, žádné hezké nebo šťastné NIC. Prázdno. I poušť je plnější než vy. Ubohé. Přemýšlení o ničem.

Každej hledáme cestu, jak přežít. Přítele, kámošky, rodinu, školu, život. A jak s tím dál být. Jak s tím vyžít, když děláte očividně hrozný chyby? Jak vyjít s tím, že víte, máte pocit samoty, hrozné samoty, kterou nic nezmění ?! Kterou nikdo neukryje do šuplíku. Ale proč se tolik snažíme? Stejně jednou zemřeme? Proč se snažit něco vůbec dělat, když to všechno jednou nebude nic víc než jenom vzpomínka a to v lepším případě?
Protože.. když to budete dělat jinak, lidé si budou myslet, že jste divní. Odsoudí vás. Nebo řeknou, že máte depku, z toho se dostanete a pak budete zase happy. Jo, jasný. Zase. A pak to přijde. Znovu. Znovu. A znovu. Lidi budou řikat, že to zase přejde, blbý období, to bude určitě tou zimou, to bude tím počasím. To nebude tím něčím co je ve vás, to bude POČASÍM. Za všechno může zima. Jak patetický. Ale tak to je. Škoda. Ale jsou tu lidé, co předstírají a hrají. Ví, že musí zakrývat vlastní, skutečné emoce, protože je tohle šílenství společnosti.

TAHLE MORÁLKA, TENHLE SVĚT, TOHLE OBDOBÍ, TYHLE OSUDY. NO NESERTE MĚ S TIM

10. února 2010 v 15:43 | Edie
Lidé jdou po náměstí, nezastavují se, taky proč. Proti jedné ženě s červenými vlasy a taškami, jde nějaká holka. Delší blond vlasy s do nebe volajícíma odrostama, šedá bunda a černý kalhoty. Nijak zajímá. Prostě jako ostatní. Lidé jí míjejí, ale nedívají se na ní. Nedívají se na nikoho. Zaměstnáni vlastními problémy nebo snad je to strach z pohledu do jiných očí. Očí, které vás tak krutě odsoudí už při prvních vteřinách. Míjejí se..Sklopené oči k zemi, která je nehodnotí, nepohrdá jimi, zem, která nic neřiká. Ta holka se na ně ovšem dívá. Díva se do jejich obličejů, vyhledává jejich oči. Proč se na ně tak dívá? Jde přímo proti nim a oni jí uhýbají, tomu nehezkému úsměvu. Nezastavují se, ale jsou překvapeni. Tmavé oči, které se jim zabodávají do srdce, ukazují, že ne všechno je, tak krásný jako to, co vám budou řikat, ti kteří vás mají aspoň trochu rádi. Možná jí vadí, jejich nesmyslný názor, že se musí odsoudit vše, co člověk nezná, že se musí pomluvit každý, kterého nechápou, že se musí litovat, tak dlouho, jak je tenhle rok dlouhý, že to, co napíšou do bulvárů je naprosto pravdivý, že jsou jako beránci na porážku, že sami za sebe nebojují, že jen přežívají a doufají v naději blízkých lepších změn, že ta ztráta milovaných osob, hned přebolí jako zpívá ten slovenskej zpěvák, že naprostá lhostejnost, k těm co je milují je normální, že strach vyjít ze své ulity, vyřvat se z toho je velmi špatný, to se přece nedělá.. všichni si budou stěžovat dál a nikdo s tim nic neudělá, protože..od toho jsou tu jiní, že? Tolik názorů, tolik stěžování, bezmoci..
Klap klap, jde dál. Podpatky těch kozaček dávají světu vědět o tom, že tady je.
Na schodech, po kterých stoupá se objeví nějaký kluk. Na chvilku se jí podívá do očí, ale pak je hned sklopí. Že by se za sebe styděl? Že byl měl důvod? Že to velké, hodně vytahané oblečení nosí, aby zakryl svoje tělo, který ho asi štve..?

Stěžujeme si, litujeme se, snažíme se vyhrabat z těch sraček, do kterejch jsme se dostali, ale..co když nemáme tu potřebnou silnou vůli, která je k vidění, především v amerických filmech (jejich elán mě vždycky překvapoval) ? Třeba ani nechceme vědět, jak se na to ve skutečnosti ostatní dívají. Protože, kdo vám doopravdy řekne pravdu? Kdo?..řekne svůj pravý názor do vašeho obličeje?

Vyjebanost. Ať je to feťák, kterého lidi odsuzují, zakládají skupiny na FB, že je nesnáší, že by je měli pozabíjet nebo třeba holka, která odmítá fakt, že je anorektička. Nebo spoustu dalších lidí s různými příběhy.

Každej prej máme svůj osud. Kecy v kleci. Každej věří něčemu jinýmu. Můžete lhát, můžete si všechno přikrášlit, ale už to nebude skutečnost. Jen lhaní. Všichni lžeme. At' si kdo chce řiká, co chce. Tak každej tohle děláme...[Se lží projdeš celý svět, jenže už se nemůžeš vrátit zpátky. Anonym]

Nechceme stereotyp, ale stejně nás jednou sváže. Dřív nebo později. Jde tomu vůbec uniknout? Kam utýct, když vám to vaše hrdost nedovolí? Holka jde dál ulicí, zaměstnána myšlenkami, které nechápe, ale doufá, že se jednou najde někdo, kdo jí odpoví. Kdo jí dá všechny odpovědi. Kdo pomůže. Všem těm ztraceným, kteří svou cestu ještě nenašli. Mezi něž patří i ona.

Jde dál..Nic není vyřešený. Nic neni dokonalý. Nic se nestalo. Ale stejně se cejtí líp. Možná, protože je někdy dobrý si to všechno v hlavě projít. Zamyslet se nad vším. Nezlepšíte nic, ale budete se cejtit líp.

Tělo

5. února 2010 v 14:11 | Edie
Tohle slovo známe všichni. Je to jenom naše, něco co vám člověk, jen tak asi nevezme. Většina lidí není se svym tělem spokojená, ale někteří jsou..
A myslim, že to já asi nebudu. Moje tělo je můj nejhorší nepřítel (hned vedle Hihi a blbosti). Jako malá jsem sledovala ty různý modní časopisy, co si máma kupovala a snila o tom, že až budu velká budu vypadat jako ony. Naprosto ploše jako desetiletej kluk, ručičky a nožičky jako hůlčičky a neexistující zadek. "Bohužel" do takový anorexie jsem se nedostala. Ale chtěla jsem. Chtěla jsem bejt..jako ony. Nebo jako moje superštíhlá ségra. A máma. Áá zase "bohužel" jsem jen normálně hubená. Hroznej osud, tohle :D. Když mi bylo asi třináct začala jsem si všímat, že asi začínam přibírat. Mé anorektické dětství končilo. Začala jsem nenávidět tu svojí "schránku". A dost silně. Seznámila jsem se s někým a hned jsem si pomyslela: "Kurva, co řiká na mojí postavu? Proč nemůžu vypadat jako moje máma a ségra?"...Nikdy jsem nebyla vysloveně tlustá, ale 80-55-80 jsem taky neměla. Začala jsem nosit jenom černý oblečení, měnila jídelníčky a nesmyslně jsem každej den chodila na hodinový procházky. Nastudovala jsem si snad všechno jen, abych vypadala jako ty modelky. Blbost největší. Jenže víte, já tenkrát myslela, že se všechno zlepší, když budu takhle vypadat. Ve třídě jsme měli (a pořád máme) partičku holek, co vypadaj jako devítiletý kluci, hrozně hubený a malý. Malá jsem taky, ale oni maj jen 150cm. A k nim patří i jeden hrozně hubenej kluk (fakt až je to nechutný).
Nikdy si neodpustil poznámky na mojí postavu. Idealistce dokonce řekl, že kdyby se zbavila toho nechutnýho břicha, tak by byla i hezká. A to ona je dost štíhlá. To jsem už byla sama se sebou spokojenější. Jenže to, co řekl mě dostalo.. Já neměla sebevědomí a najednou jsem neměla ani to slovo. Šprtka řikala "Nejvšímej si toho, jsi hubená, co na tom, že nevypadáš jako před blízkou smrtí". Ale já jí nevěřila. Štvalo mě, že už nevypadam jako když mi bylo deset...

Marte (séstra) si furt stěžovala, že je táák tlustá a přitom její postavu by jí mohla závidět kdejaká modelka. A máma taky. Tohle je šílenej blázinec a já nemam klíč, abych otevřela dveře a zdrhla.

Teď jsem si svůj postoj o něco zlepšila. Se svym tělem jsem už víc spokojenější, ale stejně tenhle závod s Marte neprohraju. Já nechci prohrávat. Je to můj osobní závod, o kterym ona neví. A asi nikdy vědět nebude, ale já to takhle cejtim.

Alkoholové děti

28. listopadu 2009 v 15:19 | Edie
Projíždim bez cílně netem a najednou se mi objeví na monitu zajímavej článek. Je o alkoholu. Slečna píše, že ona sama nepije, a že nechápe, ty který pijou. Že si tim jenom ubližujou. Hrdinství neni poblít všechno v dosahu, píše.
Nemůžu souhlasit. Alespoň ne s tím, že alkohol je nechutná věc. Já sama piju. A co má bejt? Nemusí mě chápat. Já taky nechápu jí. I když si zaslouží trochu obdivu za to, že v dnešní době nepije, když vezmete v úvahu fakt, že dneska se sexem začíná v 13 a s chlastem ještě dřív. A když někomu řeknete, že nepijete, tak si o vás asi nemyslí, že jste normální. Ale má pravdu, že poblít všechno v místnosti a pak se s tim vytahovat je..celkem nechutný. Ale když to přeženete, tak se nikdo nemůže divit, že právě nečtete Bibli a nekážete.. Jestliže začínáte pít jenom proto abyste byly cool a in, tak je to ubohý, v tomhle se slečnou souhlasim. Komentáře jsou vesměs takový, že s ní naprosto souhlasí a přidávaj svý zkušenosti. Nebudu se dělat. Takový lidi..no moc jim nerozumim (ale je to jejich věc). Je jasný, že se třeba nepotřebuju na každý párty ožrat jako prase ale tak dam si. S Mírou, když teda nejsem nasraná, ublížená, melancholická nebo nemam nějaký podobný pošahaný stavy. To se pak nehlídam.
Jeden koment mě zaujal, bylo to něco jako, že ti co pijou neví, co se svym životem. A v tomhle má u mě z části pravdu. Nevim, co se svym životem, který se jeden nádherně sere a druhej den je všechno v nejlepšim pořádku. Ale nemá to vůbec nic společnýho s chlastem. Když si ale dáte, tak nemyslíte na budoucnost, na to jak to všechno má bejt a jak to neni. Nevidim cestu ven. Nevim proč. Nesnažim se chápat. Nechci. Ale jestli mi něco neukáže kudy mam jít, tak fakt nevim jak skončim. Nikdo z kámošů tohle neřeší. A snažit se to někomu vysvětlit nemá cenu. Nezažil, nepochopil.

Dokonalost

18. listopadu 2009 v 15:47 | Edie
Vždycky jsem po ní toužila. Chtěla jsem mít dokonalý život, rodinu, vzhled. Je to docela blbý, když si vzpomenu, jak jsem obvykle ležela ve vaně a řikala si 'zejtra to všechno bude jiný, bude dokonalý'. Je to pár let zpátky. Nebo když si vybavim, jak jsem chodila malovat a jak jsem všechny ty obrazy dělala, tak aby byly dokonalý. A zrovna na těch, kde to mělo bejt přesně naopak. - Jeden z důvodů proč jsem s tim sekla (další byl, že to byla nuda). Když se ale zamyslim, co je vlastně dokonalost? Něco bez jediný chyby? Ty ale člověka utvářej.

Za dokonalost se ve světě (na modních přehlídkách) považuje pěknej obličej a míry 80-55-80, tedy anorektička. Připadá mi to šílený, neni to hezký a až vůbec ne dokonalý. Neni to, to co hledam. Štve mě to ale teď na to neustále musim myslet. Ale přece jak se říká "Jen ta touha po dokonalosti je normou každého člověka". Nezbývá mi nic jinýho než přestat doufat. Ale...někdy bych fakt hrozně ráda viděla něco d-o-k-o-n-a-l-ý-h-o.

Obrázek “http://i43.photobucket.com/albums/e357/Mare-Mare/Pixels/kitty.gif” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Charakter je víc než pěknej obličej

27. října 2009 v 15:59 | Edie
Přemýšlela jsem nad tím a je to vlastně pravda. Můžete mít krásnou tvář ale když nemáte žádnej charakter je to k ničemu.
Když jsem poznala jednu hodně oblíbenou holku a dívala jsem na ní z dálky jak přichází, tak jsem si řikala 'cože?'. Čekala jsem minimálně modelku s perfektníma vlasama a oblečením. Ale ona vypadala uplně normálně. Neměla žádnou manikúru, dokonalý vlasy (spíš naopak), žádný exklusivní oblečení, který by jí mohla závidět kdejaká celebritka a normální postavu. Byla jsem děsně překvapená a tak jsem ji moc neposlouchala. Ale pozdějc mi to došlo. Jak ona mluvila, to všechno a já to prostě začala chápat. Celou dobu jsem si myslela, že je to jenom o vzhledu ale, tak to nikdy nebylo. Sice některý jsou možná oblíbený jenom kvůli tomu jak vypadaj ale na jak dlouho, když nemaj žádnou zajímavou osobnost?
Takovejch lidí znam víc. Jsou i u nás ve třídě. Ničím na první pohled zajímavý ale když je posloucháte a díváte se na ně..Tak to poznáte.

Moje starší sestra

26. září 2009 v 19:55 | Edie
Říkali, že jsme si byli (a možná i pořád jsme) hodně podobný. Jako dvojčata. Tedy, alespoň vzhledově. Povahově jsme ale byly jiný.
Už od první třídy měla jedna nejmenovaná slečna dokonalý vysvědčení. Byla premiantkou. Žádné problémy s chováním. Učitelé se na ní nikdy nezlobili. Její dokonalé vysvědčení pokračovalo i na konec základky, takže i v devítce byla příkladnou žákyní. Ta slečna byla velmi zodpovědná. Rodiče se na ní mohli spolehnout, protože ona byla skoro příklad dokonalosti. Nebo alespoň jakéhosi snu, který má každý rodič. Rodiče s ní nikdy neměli nějaký vážný problém. Ona nebyla rozmazlená, pěkně poslouchala.
Ovšem její mladší sestra, která dřív vypadala jako její mladší vydání, byla zjevně jiná. Už od první třídy domů nosila pětky a nijak jí to netrápilo. Domácí úkoly obvykle ráno opisovala ve škole. Měla také velmi neobvyklé otázky, na které jí nikdo nemohl odpovědět. To je ale dost velká změna, vzhledem k její sestře. Rodiče v ní viděli rozmazlenýho, nezodpovědnýho, ne tolik nadanýho jako její starší sestra, řvoucího spratka. Když přešla na druhej stupen, tak jí všichni učitelé oslovovali jménem její starší sestry, protože si mysleli, že ona je stejná, né-li lepší než její sestra. Ovšem to se spletli. Ona neměla nadání své sestry. Tedy, aspoň ne co se týkalo školy. A protože byla, tak jiná než její sestra, tak si zapamatovali její jméno a už si ty dvě nepletli. Ale ta mladší vždycky tajně záviděla té starší. A potají brečela, když slyšela jak jí její rodina srovnává s její sestrou a jak ona jaksi nenaplňuje jejich očekávání. Bolelo jí to. Hodně.

Bejt celou dobu ve stínu svý starší sestry mě dost sralo. A to nehorázně. Proč mě lidi považovali za méně zodpovědnou? Jenom kvůli tomu, že jsem kašlala na učení? Že jsem nikdy nepovažovala školu jako životně důležitou věc? Že jsem jako malá uměla dobře nadávat?
Neměla jsem jí ráda. Její stín na mě vždycky dosáhl. Vždycky mě lidi považovali za její špatný 'dvojče'. Za její špatnou stránku. A ona mi dost často řiká 'Co z tebe vyroste?' A já 'Feťák..'. Vím, že jí to vadí a právě proto, to říkám.

Po těch letech je ona ale jediná osoba, kterou mam v naší rodině fakt ráda. Někdy mě sere ale přece jenom jsme ségry, to je normální. Ale ona..vždycky byla v pokoji, kterej máme společnej, když jsem to potřebovala nebo ne. Celou dobu jsem vlastně byla s ní. V jednom pokoji už od narození. Skoro každou noc..Ona byla první člověk, kterýho jsem nenáviděla a pak měla ráda. Ale nikdy mě nepustí bejt její pravej opak.

Cigarety

16. září 2009 v 16:30 | Edie
Některý to odsuzujou, některym to nevadí. Některý to nikdy nevyzkoušeli, některý za den vykouří celou krábku. Názory na cigarety jsou různý. Ale ti, kteří zastávají názor, že je to odporný a hnusný obvykle řeší právě, ty co kouří. Já osobně to nechápu (možná je to z toho důvodu, že sama si takhle zkracuju život?). U nás ve třídě je jedna holka V, která rozhodně nemá postavu modelky. Abych byla přesná, tak má spíš 30kg nadváhu. Ale jí samotný to nevadí a moc to neřeší. Ale když vim, že je to pro ni nezdravý, takhle vypadat mám jít snad za ní a říct jí 'zhubni, jo? Bude to pro tebe lepší, budeš mít lepší zdraví a budeš žít dýl'. Já taková nejsem. Pokud ona sama by mě nepožádala o pomoc, tak bych to neřešila. Protože je to její věc. Stejně jako rešit, ty co kouří. Je to jenom jejich věc. Takže proč se srát do někoho jinýho? Třeba si kuřáci zkracujou život, třeba budou mít plíce v prdeli, třeba budou mít rakovinu. Ale pokud jim to riziko nevadí, tak fakt nevim proč je přesvědčovat o tom aby přestali. Proč se s nima přestat bavit jenom kvůli tomu, že maj vlastní hlavu, vlastní názor na věc. Já se nechci dožít nějak vysokýho věku, abych viděla jak jsem stará, k ničemu a jen abych vzpomínala na to, jak jsem byla mladá. To je věc, který se bojim nejvíc. Už jen obraz osoby, kterou jsem kdysi bejvala. Takže ochotně beru tohle zkracování života.


Přátelství

8. srpna 2009 v 22:24 | Edie
Je to ironický, že zrovna teď píšu o přátelství. Jak jednoduchý je někoho zradit zvlášť, když je to váš přítel, který to nečeká. Zrazování, podvody, pomlouvání..Takový je přátelství. Takový jsem ho zažila. Ale pravý přátelství je hodně vzácný..Upřímně, kdybych měla říct kolik pravých přátel mám musela bych říct, že jen jednu, protože ostatní jsou..falešný. A to nejhorší na tom je to, že ty falešný mě znají líp než ta jediná pravá. Ona si mě hodně idealizuje. Jenže bohužel neni jediná..
Ale dost těch keců tenhle článek nemá bejt zas tak dlouhej. A navíc je pro mojí kámošku, která si ho sice přečte až za pár let ale to je vedlejší :D.
Pravý přátelé tě vždy podpoří, když to potřebuješ. A ty jsi to vždycky udělala. Ale já k tobě hodně často nebyla upřímná. Bralas mě jako nejlepší kámošku ale já tebe ne. Důvěřuju ti ale jako nej kámošku tě brát nemůžu.. Myslela sis, že se přizpůsobuju ostatním, když je to třeba. Tohle nebyla pravda jen jsem už nechtěla být pořád ta stejná, která s tebou zažila ty těžký časy. Vyslechla si mě když jsem to potřebovala. Ale ty jsi nikdy nechtěla (nebo spíš nepotřebovala) abych tohle udělala já pro tebe. Nikdy. Jsem hodně nevděčná kámoška ale na tom už nic nezměnim. Víš, jednou jsme se s holkama ve třídě bavili o tom jak se navzájem vidíme. A N. řekla, že já lidi využívám a pak, když už je nepotřebuju tak je odhodím. Ona měla pravdu. Tedy až na to, že ty lidi nikdy neodhodím. Promiň.
Někteří lidé vstoupí do našeho života a zase odejdou. Někteří zůstanou jen chvíli a navždy změní náš život..a pak už nikdy nebudeme stejní.
 
 

Reklama