Příběh

Gejsa a jeji kimono

28. února 2011 v 16:01 | Faith
Psala jsem to na noťasu, kde nemam napsaný, kde je š,č,ř a tak jsem to psala takhle.
Rude rty, tlusta tuzka ramujici oko, natrena vicka, namalovane oboci, tolik pudru. Navlekala na sebe vrstvy masky. Maska, ktera byla cely jeji zivot. Kterou nikdy nestrhla, nikdy ji neodkladala. Strach to nebyl. Byla to nutnost. Je to nutnost. Nevi jaka vlastne je. Vsechno je jen hra, jen lez. Tak dobra lez, kterou nikdo nerozpozna, protoze ona lhat umi.
Jednou ji rekli: "Lide, co zaziji věci, kteří jiný nepoznají za celý svůj život, mají svobodu volby."
Nechápala: "Ale kam půjdou?" "Tam, kam chtějí." Luxus, který neměla. Možnost volby. Ale ona a její pavuciny lzi, ktere sahali az hluboko do jeji podstaty, do jejiho ja - ta nemela sanci se rozhodnout. Ne tak jak chtela, bez vsech predsudku, bez urazek, bez pomluv, bez pocity viny a litosti. Citila jak ji zavazuji kimono. Zase. Povzdechla si. To BYL JEJI ZIVOT. To je JEJI zivot. Zlata klec, pozlacena nenavisti k sobe same. Hotovo. Je pripravena. Je dokonala, pro tento vecer. Nikdo nepozna, co se schovava za tím obličejem. Klekla si na zem, opatrne, aby se neuspinila. Divala se na svicku, ktera stala pred ni. Zapalila ji a divala se na ohen, zivel ,ketereho se vzdy bala. Bala se, ze shori, ze se zapali. Ze to bude bolet. Ale dnes ne. Rozhodla se, vzala hadr do ruku a pomalu jim pretrela oblicej. Jeji dokonaly mejkap se znicil. Naprosto nenapravitelne se ji rozmazal po tvari. Ale ona, citila ve svem srdci ulevu.
Zvedla se. Rozvazala svrchni cast kimona. Ta dopadla na zem. Vykrocila. Odmitala pohledy, ktere se na ni upirali. Ignorovala je. Sla dal. Neohlizela se. Sla dal bez litosti, smutku. Za svym pravym zivotem, za svobodou.

Moře

22. prosince 2010 v 22:05 | Faith
Hnědé dlouhé vlasy. A bílé šaty. Obličej, který pro ni znamenal všechno. Byla to holka. Hodně hloupá holka. Seděla na pláži a dívala se na moře. Dívala se na zapadající slunce a uvědomovala si, jak příjemný je studený vítr v tom nesnesitelnym horku. Dívala se na racky, co poletovali kolem. Na děti, co si stavěli písečné hrady. Na jejich rodiče, kteří je už tahali domů. Na černochy, snažící se prodat kokos nebo nějaký šátky. Přemýšlela o tom, proč to všechno, tak divně bolí. Proč ten její krásný svět se rozpadá? Proč nemůže vytvořit věci stejně, tak snadno jako z písku hrad? Nebo jídlo.. Pamatovala si, že tohle se svou sestrou dělala. Hrála si na jiný svět. Svět, který byl mohem hezčí než jaký byl ve skutečnosti. Tak proč ztrácí své přátele? Jakto, že se to děje? Měla to čekat. Její protřelejší kamarádka jí to přece řekla. Řekla, že i ona sama ztratila své přátele. A proč? Protože odešla pryč. Jinam. A takovej člověk už neni vítanej. Většina lidí už z pláže odešla. Jen pár šílenců bylo pořád v těch úžasných vlnách. Rodiče nikde nebyli. Ani její sestra. Ona také odcházela. Za svou kamarádkou? Jinam, na místo, které její kamarádka znala dobře, ale ona sama se v něm ještě nevyznala. Chtělo to čas. Čas, který všechno zahojí. Tu bolest. To prázdno. Tu její žárlivost. Ten chlad. Celou jí měli změnit. To si přála. Chtěla být jinou osobou. A kdo ví, možná se jí to teď podařilo. Tohle neni novej příběh. Chtěla se zvednout, začínal příliv a moře začalo ochlazovat její natažené nohy. Jenže proč by měla? Kdo na ní doma čekal? Rodiče? Neměla je ráda. Popisovat proč to tak bylo, to... nebylo snadné. A její rodiče byly vždy chladní. Jako led. Tvrdý nezpracovatelný led. Led, který tak bolí, když na něj šáhnete. Sestra byla zaneprázdněná. Neustále. Tak proč by měla jít? Neměla.
Druhý den ji našli. Byla studená. Ale už se její tvář netrápila. Už neměla žádný výraz. Jenom jedno slovo říkali její rty. Proč.
...
 
 

Reklama