Kafárna

Důležité datum - 20.11.2010 (alespoň pro mě)

20. listopadu 2010 v 21:37 | Sunny
Takže zase rozjíždim blog. Miluju psaní. Nechci se vzdát toho, co mám tolik ráda. Pokračuju.

Dostala jsem se na školu, na kterou jsem chtěla jít. A taky do města, kde jsem chtěla být. A taky na intr, kde jsem nechtěla být. A mám skvělou třídu, kterou jsem si hodně oblíbila :) Mnohem víc, než tu na základce. A na intru jsou vážně zajímavý lidi :) V dobrém i v tom špatném slova smyslu. Ale se svýma spolubydlícíma (je jich pět) jsem celkem spokojená. Všechno je takový jaký jsem si vysnila? Ale ne, vůbec neni. Je to všechno JINÉ.
:)

[Život je moc krátký na to abysme se litovali nebo se poníženě plazili po zemi a doufali, že nikdy nezvedneme hlavu moc vysoko :]

Ten, kdo má za cíl začít jinde znova, ten si cestu najde.

30. srpna 2010 v 21:06
Věřím, že ten nadpis je pravdivej. Musí být.
Bylo to tak osvobozující nepřemýšlet nad článkem, ani nad blogem, ani nad blogovym světem. Jen jsem žila. Byla to úleva. Možná bych ani nikdy necítila potřebu se sem vrátit, jenže blog (chápej, tenhle blog) se stal mojí součástí. Natolik velkou, že jsem prostě nemohla přestat úplně. Když jsem končila, jakobych úplně zapomněla, jak moc jsem to psaní milovala.

Vše bude jiný a já DOUFÁM, že jsem se z některých chyb už poučila. Ale to zjistím, až v září. Ostatně, nejsem sama, která jde na střední. (aspoň mam malý ujištění, že i "pár" dalších lidí propadá hysterii :D) A Edie musí skončit. Budu stále mít ráda Edie Sedgwick, budu ji stále neskonale obdivovat. (a doufat v posmrtné setkání :D) Ale.. (jedno slovo, které se vždycky objeví) .. nemůžu se schovávat za její jméno. To by bylo.. neuctivý. (takže si jdu najít někoho jinýho!:D Co třeba Sophia? Jako Sopia Loren?)

*Zatím báy... Snad někdy :)

Tenhle příběh se bude vždycky vyprávět, jenom jména budou jiná..

20. prosince 2009 v 23:01 | Edie
      (nemohla jsem si odpustit a nedat jí sem ;)
Řekla jsem si, že tenhle měsíc dam rekord a napíšu 7 článků za měsíc. Ono by to nebylo zas, tak těžký ale moje kreativita je proti. Takže radši málo článků ale víc kvalitnějších než padesát, jen tak odbytně napsanejch. Tohle bude do Vánoc (asi) poslední článek, kterej napíšu. Jestli něco napíšu po nich, radši ani nechci vědět.

Přemýšlim nad minulym rokem. O co jsem se snažila, co jsem posrala, co napravila..
Celej minulej rok..

... jsem nevěděla, co dělat s mýma rodičema. Snahu o to, aby mě měli rádi jsem už dávno vzdala. Oni ve mě budou vždycky vidět malýho, rozmazlený parchanta. Ale ať nejdřív soudí sebe a pak mě.

... jsem nechápala, proč moje máti nesnáší Vánoce. Teď to ale chápu. Protože musí do nás vkládat finance, a to ne zrovna malý, musí uklízet a vařit, musí dělat, že je šťastná. Vážně bych chtěla už vypadnout, mít vlastní práci, vlastní byt, bez jejích "velmi chytrých" připomínek. Až ten šťastnej den nastane, tak se už k nim (a především k ní) otočim zády a zapomenu na to. A zapomenu na ní. To jediný, na co mi nemůže říct, že je to blbost.

... jsem myslela na to, jak moc jsem se, během tří let, hrozně měnila. Nejen vzhledově ale předevšim povahově. Jako by to ale mělo něco společnýho s tim, jak často jsem si měnila barvu na vlasy.
Hnědovlasá - stydlivá, nesměla, spíš bojácná, a předevšim jsem měla dost malý sebevědomí, a bála jsem se koukat lidem do obličeje.
Červenovlasá - sebevědomí se už našlo, pořád se ale bojim, snažim se najít odpovědi na ty svý blbý otázky, nechápu se.
Černovlasá - seběvědomí, strach(celkově z života) někam odvál, začínam mít ráda horory, neskutečně nadávam (už se ale nepamatuju komu..), myslim, že jsem byla hodně arogantní, nelehký období, jsem hnusná na ostatní.
Blonďatá - no..užívam si svýho života ;D, uvědomila jsem si, že nemusim bejt hnusná na ostatní, a jsem šťastná,.. a myslim, že se teď za ty tři roky cejtim nejlíp. Protože já už vim, co mam dělat, když všechno nejde, tak jak by mělo..:D

"Hazard mám v povaze, život je má hra. Dejte mi tu nejhorší kartu a já tu hru vyhraju."

... jsem si neuvědomovala, jak lidi na ten vzhled daj. Vše, co je na člověku hezký je těmhle modrym, hnědym, zelenym nebo mixovanym očí, tak nějak neviditelný.

... jsem se snažila pomoct Aktivistce. Třeba s jejíma problémama, s rodičema, s bráchou,..
A jak to dopadlo..? Aktivistka se na mě, Idealistku, Hihi, Utěrku vybodla. A uzavřela se do toho svýho světa Twilight. Nebo mi to tak jenom připadá? Možná..
Tak jako tak, dost se začala bavit s..jednou holkou z vedlější třídy. Co k tomuhle můžu říct..
Klesla se sebou, táhne se pěkně dolů.
Já nevim, jak to s ní dopadne, ale když je chvilkově šťastná, tak ať je, já jí v tom bránit nebudu. Z toho co mi řekla a co jsem zaslechla chápu, že její nová kámoška jí asi moc nepomáhá spíš naopak. Ale Aktivistka to asi nevidí. Nebo je spíš šťastná, že si našla kamarádku?
Její věc. Nikdo mi ale nemuže vyčítat, že jsem se jí nesnažila pomoct. Protože já se o to fakt snažila. Chtěla jsem vyhrabat to její sebevědomí z toho bahna, kam ho zahrabala. Ať si každej řiká, jaká jsem kámoška ale oni o tom hovno věděj, protože ty lidi, který beru za svý pravý kámoše, pro ty bych udělala hodně.

.. jsem si řikala: "Už to s ní skonči." Mluvim..o T. Teda řikala jsem si to jenom do půlky, v druhý se mi ozvala. A pak zase. A pak jsem jí (víceméně) poslala do prdele. Nebudu toho litovat.

... jsem si myslela, že chlapy (kluci, jak chcete), jsou lehce debilní. To se nezměnilo. Nesnažte se mě přesvědčit o opaku, protože já zjistila, že ono to platí u každýho. Jenom u některejch je to víc nebo míň vidět.
A až se budu chtít moc vázat, tak si to napíšu na ceduli a budu s ní chodit po městě.

... "Snad na Silvestra skončim jinde než minule." Jsem si řikala, protože to jsem skončila v hospodě, odkaď jsem pak vypadla ven ale bez bundy, a tak jsem chcípala zimou :D.

Užijte si tyhle dny, Vánoce, Silvestra a všechno ostatní. Protože je to jenom jednou do roka.

Hrajeme karty. Jde o hodně. Ber kartu. Z jednoho balíčku.

13. prosince 2009 v 20:51 | Edie
Ale z jakýho? Co je to "správný"? Slyšíš, jak ti řikaj, co máš dělat. A ty se jenom koukáš do těch blbej karet a řikáš si: "Jsem v prdeli." Co teď ? Kdo má pravdu? CO vlastně CHCI?
A nemůžeš zastavit hru se slovy 'já už nechci hrát'. Protože jednou začneš hrát a musíš to dohrát za každou cenu.

Takhle to mohlo začít..
Máš před sebou dva balíčky. A z jednoho si musíš vzít jednu kartu, se kterou budeš hrát, a která ti ovlivní zbytek tvýho života. Kolem tebe jsou tvý známí, přátelé a v neposlední řadě tvoje rodina. A ty se všech ptáš: "Co mám dělat? Kterej balíček?" Každej z nich ti radí jinak.. Proč se na ničem neshodnou? Protože.. Každej má svý zájmy, svý plány a snaží se ti v nutit svý přání, abys ty jim hrál do karet. Každej tě nějak podvádí svojí odpovědí, protože nikomu nejde o tebe ale jenom o sebe. Ovšem ale může se najít osoba, která by ti i pomohla bez myšlenek na svůj vlastní prospěch, ale když ti odpoví: "Já nevim, tohle je na tobě, to je tvoje volba ne moje, nemůžu ti to říct." A je to pravda. Je to na tobě. A ty seš pěkně v prdeli.

Tří, Dva, Jedna..Čas běží a ty už se musíš rozhodnout..
A já pořád nepřišla na to JAK se rozhodnout.
***

Je to o střední, na kterou půjdu. Rozhoduju se mezi zdrávkou (na laboratorního asistenta) a nějakou, kde bych se učila na kosmetičku. Za celejch sedm let (až od druhý třídy jsem o tom začala přemejšlet) jsem se nedokázala rozhodnout. Ale doufala jsem, že až budu v devítce, tak už budu vědět kam půjdu. Omyl. Trochu větší. Blbost tohle čekat.
Na kosmetičku si vždycky můžu udělat kurz ale na toho laboranta fakt ne. Ale ta kosmetička mi přijde zábavnější než to druhý. Ale prachy vládnou světu. A z laboranta bych ty prachy měla jistější (nehledě na kecy mé sestry, že 'o penězích to neni'. Jak se to vezme. Oblečení, jídlo a ty další věci nedostanu darem).
Takže, to co buď mě bude bavit nebo mi zajistí prachy. A já si uvědomuju, jak moc nesnášim rozhodování.

Krásná noc ale bez hvězd

16. října 2009 v 19:09 | Edie
Tenkrát. Seděli jsme na balkoně, byla asi 1 v noci. Obě jsme si zapálili a já ani nevim proč ale začala si vyprávět o svym tátovi. O jeho přítelkyni. O svý matce. O tom všem. Ta chvíle byla hrozně depresivní ale zároveň i krásná. Řikala si na, co sis vzpomněla. Někdy jsem do toho přidala svý zkušenosti ale ta noc byla tvoje. Ne moje. Já koukala na oblohu, kde nesvítili hvězdy a poslouchala.

Nepamatuju si podrobnosti ale vim, že tvoje máma chodila s tvym tátou asi měsíc. Jenže pak ona neočekávaně otěhotněla. A tak sem vzali. Bez nějaký velký lásky, bez porozumění, jenom kvůli tomu děcku. Kvůli tobě. Mohlo to bejt šťastný manželství ale to by byla pohádka pro malý děti. Ten muž měl často různý milenky a tvoje matka o nich věděla ale nic neřekla. Mlčela, protože věděla, jak těžký by to bylo vychovávat tě sama. Ty finance, ty problémy,..
Prý sis vzpomněla na jednu scénu z dětství. Tvůj táta přišel ožralej domů a zhroutil se na chodbě. Přišla k němu tvoje máti a začala mu něco řikat a on jí praštil a přitiskl ke stěně. A mlel ty svý opilecký kecy. Ale šlo z toho poznat: "Co si myslíš? Buď ráda, že jsem si tě vzal, protože nikdo jinej by to neudělal". Po několika letech tvoje matka našla svojí hrdost a vykopla ho z baráku. Zůstali jste sami. A jeho současná přítelkyně je uplně stejný povahy jako tvoje matka.
Ony totiž hledaj lásku, chlapa, kterej jim bude věrnej, kterej je bude milovat a nebudou si s nim muset dělat velký starosti. Někoho na kom by mohli bejt zavislý. Ony totiž nevěří, že by to sami zvládly.

Další cígo a další kecy. Proboha ať jenom neskončim jako její matka. Nechci takovej život. Nechci takhle doufat. Asi jsem se v její matce spletla. Dřív jsem si o ní myslela jenom to nejhorší, protože jsem neznala celej ten příběh. Teď už to chápu.

Já jí ho dala, aby ho vyhodila ale ona si ho nechala

20. září 2009 v 19:11 | Edie
Jo, dala jsem jí ho. Svý srdce. Aby ho třeba vyhodila z okna. Nebo já v to spíš doufala. Nechtěla jsem ho. Ale já ho nemohla vyhodit. Cítila jsem se hrozně. Ona na mě nejdřív koukala divně a ptala se proč. Já že si ho nemůžu nechat. A pak jsem šla brečet do koupelny. Do tý koupelny, kde jsem strávila dost času brečením, protože to bylo jediný místo v celym bytě, kde jsem mohla, aniž by mě někdo viděl.
Štvalo mě to. To prázdno, ta bolest. Chtěla jsem všechno vymazat ale minulost nesmažeš.
Bylo to o mejch patnáctinách. Rodiče jako vždycky pozvali příbuzný, co měli kecy typu 'Ty jsi ale vyrostla' a 'No z tebe je ale hezká holka'. Já od nich nechtěla žádný dárky, stačilo by mi kdyby mi dali pokoj. Ale takhle to je každej rok. Příbuzný se sejdou aby si mohli v obýváku zapálit a popíjet. A já musim sedět ve svym pokoji a nesmim jít pryč, dokuď všichni nepřijedou a hezky mi nepopřejou a nepředaj ten svůj úžasný dárek. A pak hezky poděkovat a říct, že ten dárek je vážně úžasný. Nenávidim to. A o tyhle narozeniny přijela i moje nová 'nevlastní sestřenice'. Je jí asi 9 let. Celou dobu byl můj úkol si s ní hrát v pokoji a přitom ji nechat vyhrávat. Nemam ráda malý děti od tý doby, co jsem jako asi sedmiletá dělala chůvu jedný rozmazlený holce. Neustále jsem si s ní musela hrát a to mě sralo. Chtěla jsem si taky hrát se svejma kamarádkama a né jí vymýšlet hry. Jo ale to tak nešlo. A tak jsem tohle se sestřenicí Ančou mlčky přetrpěla. Přetrpěla jsem celou estrádu. Někdy mi totiž připadá, že ta oslova narozenin je jenom pro ně. Ne pro mě. Ale aby se oni mohli slízt. Zatímco já budu tiše ve svém pokoji. Nemoct se dotknout ani chlebíčků nebo něčeho jinýho. Protože to je přece jenom pro ně. A když jsem druhej den chtěla jít s kámoškou oslavit svý narozky, tak jsem nemohla. A proč? Já sama nevim..
Mý srdce, ten řetízek, co jsem dostala od mámy, co jsem dala svý sestře, která si ho nechala měl pro mě symbolickej význam. Kdybych si ho nechala, tak by to znamenalo (teda aspoň pro mě), že je mam ráda..Vážim si jich, za to co pro mě dělaj ale nikdo po mě nemůže chtít, abych je měla ráda. A tak jsem ho dala ségře. Ona ho kupodivu ještě pořád nosí. Víš, ségra asi tě mam ráda.
Yeah. Jsem nevděčná, já vim.

Vykašlala jsem se na tebe. Tak to vidíš ty. Proč si taková? A proč já?

9. srpna 2009 v 15:34 | Edie
Na začátku prázdnin mi volala kámoška T., proč jsem se jí neozvala a co budem dělat o prázkách. Já jí řekla, že už mám svý plány, a že nevim jestli bych na ní měla čas. Měla bych ho.
T. se před rokem odstěhovala do náký vesnice blízko Prahy. Když odjela, tak všichni byly.. šťastný. Ona nebyla špatná kámoška, nepomlouvala, neměla šílený stavy deprese ale byla..agresivní. Když nebylo po jejím, tak to všechno obvykle končilo jejím křikem. A milovala neskutečně moc knížky. A ona mě brala jako nejlepší kámošku. Tohle bylo jednostraný. Nemohla jsem ji tak brát, protože jsem se vedle ní cítila hrozně. Vždycky musela bejt ve všem první ona. Musela bejt ve všem nejlepší. Musela bejt vůdce. A já to tak nechtěla. Jenže já ani jí nikdy neřekla, že ji jako nejlepší kámošku neberu.
Teď by mi ani nevadilo se s ní sejít. Ale jenom z jednoho důvodu. Abych jí pořádně ukázala, že ji nepotřebuju, že ona pro mě nic už neznamená. A já vim, že tohle by jí zlomilo. Málokdo to věděl ale ona byla hrozně citlivej člověk. A brečela kvůli naprostejm blbostem. Ale já bych jí hrozně ráda oplatila to všechno, co ona udělala mě. A pokud teda budu mít šanci to udělat, tak to s největší radostí udělám. Chci totiž aby věděla jak jsem se cejtila já, když jsem byla s ní. Klidně si myslete, že jsem děsná mrcha ale tohle jsem musela napsat.
 
 

Reklama