Já jí ho dala, aby ho vyhodila ale ona si ho nechala

20. září 2009 v 19:11 | Edie |  Kafárna
Jo, dala jsem jí ho. Svý srdce. Aby ho třeba vyhodila z okna. Nebo já v to spíš doufala. Nechtěla jsem ho. Ale já ho nemohla vyhodit. Cítila jsem se hrozně. Ona na mě nejdřív koukala divně a ptala se proč. Já že si ho nemůžu nechat. A pak jsem šla brečet do koupelny. Do tý koupelny, kde jsem strávila dost času brečením, protože to bylo jediný místo v celym bytě, kde jsem mohla, aniž by mě někdo viděl.
Štvalo mě to. To prázdno, ta bolest. Chtěla jsem všechno vymazat ale minulost nesmažeš.
Bylo to o mejch patnáctinách. Rodiče jako vždycky pozvali příbuzný, co měli kecy typu 'Ty jsi ale vyrostla' a 'No z tebe je ale hezká holka'. Já od nich nechtěla žádný dárky, stačilo by mi kdyby mi dali pokoj. Ale takhle to je každej rok. Příbuzný se sejdou aby si mohli v obýváku zapálit a popíjet. A já musim sedět ve svym pokoji a nesmim jít pryč, dokuď všichni nepřijedou a hezky mi nepopřejou a nepředaj ten svůj úžasný dárek. A pak hezky poděkovat a říct, že ten dárek je vážně úžasný. Nenávidim to. A o tyhle narozeniny přijela i moje nová 'nevlastní sestřenice'. Je jí asi 9 let. Celou dobu byl můj úkol si s ní hrát v pokoji a přitom ji nechat vyhrávat. Nemam ráda malý děti od tý doby, co jsem jako asi sedmiletá dělala chůvu jedný rozmazlený holce. Neustále jsem si s ní musela hrát a to mě sralo. Chtěla jsem si taky hrát se svejma kamarádkama a né jí vymýšlet hry. Jo ale to tak nešlo. A tak jsem tohle se sestřenicí Ančou mlčky přetrpěla. Přetrpěla jsem celou estrádu. Někdy mi totiž připadá, že ta oslova narozenin je jenom pro ně. Ne pro mě. Ale aby se oni mohli slízt. Zatímco já budu tiše ve svém pokoji. Nemoct se dotknout ani chlebíčků nebo něčeho jinýho. Protože to je přece jenom pro ně. A když jsem druhej den chtěla jít s kámoškou oslavit svý narozky, tak jsem nemohla. A proč? Já sama nevim..
Mý srdce, ten řetízek, co jsem dostala od mámy, co jsem dala svý sestře, která si ho nechala měl pro mě symbolickej význam. Kdybych si ho nechala, tak by to znamenalo (teda aspoň pro mě), že je mam ráda..Vážim si jich, za to co pro mě dělaj ale nikdo po mě nemůže chtít, abych je měla ráda. A tak jsem ho dala ségře. Ona ho kupodivu ještě pořád nosí. Víš, ségra asi tě mam ráda.
Yeah. Jsem nevděčná, já vim.
 


Komentáře

1 101% Cocotte | Web | 20. září 2009 v 20:10 | Reagovat

Čtu a... Nepřipadáš mi nevděčná...

2 Sušenka | Web | 20. září 2009 v 20:37 | Reagovat

příjde mi to celkem normální. i já mám takový názor, ale nahlas ho neříkám. sice všechny ráda vidím pohromadě, ale vadí mi, že o tom nikdy nevím předem a že je všem jedno jestli už něco nemám naplánovaný. a já bych to srdíčko taky nenosila..

3 KiInDeEr_ChIlD :P | Web | 21. září 2009 v 15:07 | Reagovat

Nejsi nevděčná :)...to jsem ráda že tě potěšil :)

4 HaPpY vErCa | Web | 21. září 2009 v 15:35 | Reagovat

Ahoj máš skvělej blog...no tento článek je velice zajímavej...fakt jo...já svoje rodiče miluju ale znám dost lidí který sou na tom podobně jako ty a já si říkám že třeba taky tak jednou skončím...no fakt super blog...jestli se ti bude chtít tak zajdi na můj budu moc ráda:)

5 KiInDeEr_ChIlD :P | Web | 24. září 2009 v 16:51 | Reagovat

No to ja bych strasne chtěla,jenomze nemuzu protoze mi jeste nebylo 15 a ani sem nenosila do tetka brejle takze mi to nedaj :/ :(

6 kIiNdEeR_cHiILd :P | Web | 25. září 2009 v 14:38 | Reagovat

Tak to se má no :D

7 HaPpY vErCa | Web | 25. září 2009 v 18:38 | Reagovat

Díky taky moc:D fakt zajímavej:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama